Doktorské studium

Prvním rokem studuji v doktorském studiu, systém tohoto studijního programu mě značně překvapil. Do tohoto studia jsem se pustil kvůli tomu, že mě studium informatiky baví a chci se dostat alespoň v úzkém výseku vědění na hranu poznání a popř. i něčím zajímavým přispět. Částečně jde i o to, že bych si chtěl zajistit dobrou pozici pro získání zajímavé tvůrčí práce v oboru nejlépe v nějaké větší firmě, která si může dovolit investovat do vývoje.

Student v doktorském studiu má 3 základní zaměstnavatele školu, školitele a komerční sektor. Díky této svaté trojici má na studium daleko méně času než v programu magisterském. A tak tedy není výjimkou, že studenti v doktorském studiu nesetrvávají jmenovité 3 roky, ale i roků 7 a více. Ostatně i jeden profesor se k délce studia vyjádřil, že za 3 roky, disertační práce není ono a že je potřeba aby uzrála a tedy počítat spíše s délkou studia 4-5 let.

Škola se v podstatě o studenta stará jen přerozdělením doktorandského stipendia vypláceného státem. Mimo to škola pořádá výuku jazyků a popř. dalších předmětů a stará se o organizaci studia. Student škole tuto činnost splácí výukou a publikační činností (která bývá podmínkou realizace studijních programů na škole). Většina škol ukládá doktorandům povinnost učit. Lze to sice zdůvodňovat snahou naučit se studenty veřejně vyjadřovat, formulovat myšlenky a vést ostatní v poznání. Možná by i to tak fungovalo, pokud by studenti byli v učení nějak motivování. Praxe je však taková, že kvalita výuky nemá v podstatě žádný vliv na finanční hodnocení doktoranda. Doktorand přípravou cvičení stráví daleko více času než cvičením samotným a celý systém výuky spočívá na svědomitosti doktoranda a jeho zapálení pro předmět. Zajímavé je, že doktorandi opravdu svědomití většinou jsou.

Školitel je člověk, na kterém je (samozřejmě po doktorandovi) nejvíce práce, a v podstatě úspěch doktoranda velmi závisí na výběru tohoto člověka.

Za prvé umožňuje doktorandovi uskutečnit zkoušky u svých kolegů a tím mu umožnit získat vědomosti, které mu škola není schopna poskytnout. Vzájemné zkoušení doktorandů je v akademické sféře reciproční. Protože tato výuka není nijak financovaná, tak se uskutečňuje odkazem na skripta, poskytnutím konzultace a několika hodinami věnovanými na přezkoušení.
Dále školitel vede doktoranda do světa znalostí svého oboru, pomáhá mu zaměřovat se na důležité zdroje a pomáhá mu s publikacemi.
Jedním z nejdůležitějších úkolů školitele je bohužel také zajištění financování, protože účast na konferencích něco stojí (a konference jsou místa, kde lze získat kontakty a navázat spolupráci). Zároveň se školitel stará i o zajištění práce a dodatečný příjem doktoranda, aby nemusel se svým stipendiem žebrat.

Za tuto důležitou činnost je školitel odměněn učedníkem, který je schopen vykonávat libovolné práce nebo popř. spoluautorstvím doktorandem publikovaných příspěvků a článků. Mnozí školitelé se těchto možností zhostí se značnou vervou a jsou schopni si zařídit kompletní učednickou dílnu. Pokud se školitel chová eticky a s rozumem, tak se zpravidla jedná o vzácného člověka, který vede doktorandy z vlastního zápalu (přičemž se mi čim dál víc jeví, že bez velkého zápalu se v akademické sféře nebo vědě zůstat ani nedá).
Školitel se většinou rekrutuje z vědeckého zaměstnance vysoké školy, který tuto činnost vykonává v rámci pracovního poměru, nebo ze zaměstnance instituce zaměřené na vývoj (např. akademie věd). V posledním případě se vedou spory o to, kdo je za vzdělávání doktorandů více zodpovědný zda vysoká škola nebo akademie věd. Tento spor je v podstatě sporem o státní peníze na financování vědy a výuky.

Komerční sektor přichází na řadu tehdy, pokud školitel není schopen zajistit dost financí k přežití doktoranda (tedy placené místo doktorandovi v akademické instituci). Přežít ze stipendia 5000 měsíčně za první rok, 6000 za druhý rok a 7000 za 3. rok studia opravdu bez dalšího financování nebo sponzora (např. podpory rodiny) nelze. Proto si doktorand musí zpravidla najít placené místo alespoň na částečný úvazek a skloubit povinnosti z toho vyplývající s těmi předcházejícími. Škola si kupodivu necení schopnosti doktoranda vydělat si na živobytí sám, ale částečně zabezpečeného doktoranda považuje za zbytečného příživníka na stipendiu, které na něm co nejdříve ušetří. Tím doktoranda vrhne ještě více vstříc komerčnímu sektoru. Pro nedostatek ocenění a perspektivy v tomto systému svaté trojice většinou doktorand odchází do tohoto sektoru ještě před získáním titulu.

Formát a uskutečňování doktorského studia přímo souvisí s kvalitou financování vědy a školství. Je zřejmé, že tato rozpočtová kapitola nikdy nehrála prim a pravděpodobně ani dlouho hrát nebude. Vzdělávání zůstává jen kapitolou, kde mezi sebou bojují různé ideologie, ale zásadní systémové problémy zůstávají neřešené. Což se zákonitě projeví v budoucnu.